Jak si hrát s koněm 2

Na videu učím svou kobylku zvedat kužel. Na první pohled to může vypadat jako obyčejný trik. Ve skutečnosti se ale učíme mnohem víc než jen zvednout předmět ze země.

Učíme se spolu komunikovat.

Při tréninku využívám prvky pozitivního posilování. Ve videu uslyšíte charakteristické "kliknutí" – označení správného okamžiku. Díky němu kůň přesně ví, za které chování přichází odměna.

Právě načasování je jednou z nejdůležitějších dovedností člověka. Pokud označení přijde pozdě nebo není dostatečně srozumitelné, kůň může být nejistý, co vlastně udělal správně. Čím přesnější naše komunikace je, tím snáze se kůň učí.

Neznamená to ale, že každý kůň potřebuje pamlsky. Každý je jiný.

Některé koně samotná společná hra baví natolik, že je možnost objevovat a řešit nové úkoly dostatečnou motivací. Jiní díky odměnám získají větší jistotu a odvahu nabízet vlastní nápady. Důležité není, jakou cestu zvolíme, ale jestli kůň zůstává aktivní, uvolněný a má chuť se do učení zapojit.

Právě hra má v učení obrovskou sílu.

Když si hrajeme, mizí tlak na výkon. Kůň nemusí hádat, co je správně. Může zkoušet, experimentovat a hledat řešení. Zjišťuje, že vlastní iniciativa je vítaná a že přemýšlení se vyplácí.

To je něco, co Shawna Karrasch často připomíná: nejlepší lekce bývají ty, při kterých má kůň pocit, že si hraje. Právě tehdy se učí s největší lehkostí a zároveň vzniká partnerství založené na důvěře, nikoli na povinnosti.

Možná se zdá, že zvedání kuželu nemá pro běžného koně žádný praktický význam. Jenže nejde o kužel.

Kůň se učí soustředit, pracovat s vlastním tělem, řešit nové situace a nebát se nabídnout vlastní řešení. Posiluje svou sebedůvěru a získává zkušenost, že společná práce s člověkem může být zajímavá a bezpečná.

A právě to si z podobných her odnáším nejraději.

Ne to, že můj kůň umí zvednout kužel.

Ale to, že přichází s jiskrou v očích, je zvědavý a těší se na další společnou výzvu.

Protože když se kůň těší na učení, už jsme vyhráli.