Proč jsi ho uhodila?"
Martina se zarazila. Podívala se na mě, v ruce držela mrkvovou hůl.
"Protože nerespektoval můj osobní prostor," odpověděla s jistotou v hlase.

-------

Martina toužila po hlubším vztahu se svým koněm. Říkala, že jí něco chybí. Že má pocit, že k ní kůň nechodí rád. Že si neužívá dotyky, nechce se mazlit. Stály jsme spolu na travnaté jízdárně. Její valášek klidně stál kousek od ní. Chvíli jsme si povídaly. Valášek se rozešel k ní, docela pomalu a klidně. Ve chvíli, kdy do ní šťouchnul nosem, dostal ránu….

---------

"Dobře, možná narušil tvůj osobní prostor. Ale stačilo ho jen požádat, aby ustoupil. Víš, chtěla bys blízkost, a kontakt, ale když ti to tvůj kůň nabízí, tak ho odháníš."

Pokračovala jsem ve vysvětlování: "Koně v přirozeném prostředí, kde mají všeho dostatek a mohou být opravdu koňmi, nefungují na principu dominance a vůdcovství. Je to velký mýtus, že tě kůň neustále "testuje" jestli jsi správný šéf. Vztah musí fungovat oboustranně. Pokud chce kůň od tebe podrbat na hlavě nebo abys mu pomohla odehnat hmyzí armádu buduje s tebou vztah."

Martina si začala uvědomovat, jak moc ji její vlastní naučené představy bránily skutečnému spojení, po kterém tolik toužila. Chtěla blízkost, ale přitom koně odháněla. Proto už neučím lidi hlídat si osobní prostor. Ne proto, že bych popírala jeho existenci! Já sama si hlídám svůj prostor, když jedu k cizím koním.  Ale protože vidím, jak moc se tahle myšlenka často otočí proti majitelům.

Většina z nás přichází ke koním, protože touží po kontaktu a doteku. Toužíme po tichém propojení. A přesto – neustále koně od sebe odháníme-z osobního prostoru nebo na kruh. Říkáme jim "nechoď ke mně moc blízko", ale za chvíli už se sami vtrháme do jejich prostoru. Bez ptaní. Bez vnímání. Jdeme pro ně s ohlávkou a nezastavíme se, ani když kůň uhne pohledem.

Proto učím lidi nastavovat si hranice.
Možná to zní podobně, já v tom ale vnímám velký rozdíl.🐴

🌟 Osobní prostor vs. hranice – jak to vnímám já

Co je vlastně osobní prostor?

Osobní prostor je flexibilní zónu, která se mění podle situace, kontextu a vztahu. Není to pevně daná bublina. Někdy nám nevadí, když je někdo blízko – třeba když s ním máme důvěrný vztah. A jindy potřebujeme víc odstupu. U lidí je to stejné jako u koní.

Například moje kobylka často přijde a jemně mi položí čumák na břicho. Pro mnoho trenérů by to bylo "porušení mého osobního prostoru". Ale já v tom žádný problém nevidím, protože náš vztah je na úplně jiné vlně. Znám ji. Vím, že je jemná, že to není drzost ani nátlak. Je to kontakt, který je v našem vztahu přirozený. Kdyby to samé chtěl udělat cizí kůň, asi bych jej požádala o více prostoru.

Když mi něco vadí, nastavím hranici.

Proč nastavení hranic? Protože nastavit si hranice v životě mnoho lidí neumí- bojí se odmítnutí, konfliktu nebo toho, že zklamou ostatní. Ve skutečnosti ale jasné vymezení hranic vytváří prostor pro autenticitu, respekt k sobě samým i k druhým a otevírá cestu k hlubším a zdravějším vztahům. Naučit se říkat "ne" bez pocitu viny je proto důležitým krokem k vlastnímu rozvoji.

Hranice nastavíme, když nám něco začne být nepříjemné. Všechno stojí na jasnosti a přítomnosti. Když kůň udělá něco, co mi není příjemné – tlačí se na mě ramenem, nebo začne být dotěrný – nastavím hranici (jasně, rychle, srozumitelne). Nemusím ho praštit-stačí zavibrovat tušírkou nebo pomocí ní vytvořit bariéru. Když jsem naladěná a přítomná, reaguji včas-vyjímečně dojde k tomu, že by mě kůň porazil. Často vídám, že lidé nechají koně do sebe nejprve narazit a až poté ho začnou opravovat. Jenže v tu chvíli už jde spíše o agresivní korekci, kterou kůň vnímá negativně.

Hranice nás chrání – oba. Vytvářejí prostor, kde se můžeme oba cítit bezpečně.
A bezpečí je základem každého vztahu. Hranice jsou o pravdivosti a schopnosti říct "ne" s laskavostí.

Aby trénink fungoval, je nezbytné vytvořit pro koně bezpečný prostor, ve kterém se může cítit dobře. Klíčem je umět zaměřit pozornost na žádoucí chování a to dostatečně odměňovat. V prostředí, kde má kůň možnost uvolnit se a cítit se v bezpečí, přirozeně odpadá potřeba neustále hlídat a opravovat koně.

⚠️ Hranice nejsou agrese – jsou komunikace

Když reagujeme z místa napětí, podráždění nebo frustrace, většinou se nic nevyřeší. Naopak – přenášíme svůj vnitřní chaos na koně. Ale když si uvědomíme, co cítíme, na co reagujeme, proč nám to vadí, dáváme vzniknout úplně jiné kvalitě komunikace.

• Osobní prostor vnímám jako živou a proměnlivou hranici 

• Odhánět a pak lákat zpět může být matoucí.

• Hranice nejsou o oddělování, ale o vyjasnění toho, co cítím a potřebuji.

• Když je nastavím jasně a s citem, vztah roste

• Vztah a důvěra určují, jak blízko nás kůň může být

• Hranice jsou podle mě praktičtější koncept než "osobní prostor".

• Hranice nastavujeme podle kontextu – jasně, rychle, ale s citem.