Princip kosatky: Co nás mohou naučit mořští predátoři o tréninku koní

Už od dětství mě fascinovaly kosatky. Nejen svou impozantní velikostí a inteligencí, každý asi znáte film "Zachraňta Williho". Tenhle příběh o přátelství chlapce a obrovské kosatky mě úplně pohltil. Z dětské fantazie se zrodil sen – sen o skutečném poutu mezi člověkem a koněm, bez nátlaku, bez kontroly.

Až o mnoho let později jsem objevila pozitivní posilování jako univerzální přístup k tréninku zvířat – a začala sledovat trenérky jako Shawna Karrasch a Gabbi Harris, které dříve pracovaly s mořskými savci a dnes své zkušenosti předávají dál napříč druhy. Právě tehdy mi v hlavě zůstala věta, která všechno vystihuje:

"Trénuj tak, aby tě kosatka nesežrala."

Tento citát z prostředí pozitivního posilování působí na první pohled možná vtipně nebo extrémně, ale jeho význam je hluboký. Kosatky jsou obrovská, inteligentní a silná zvířata – pokud s nimi chcete pracovat, musí to být na základě důvěry. Neexistuje způsob, jak je přinutit. A pokud byste se o to pokusili, ve vodě byste s nimi dlouho nepřežili. 

Trenéři pracovali s kosatkami přímo ve vodě a museli najít způsob, jak reagovat na nežádoucí chování bez použití trestu nebo frustrace zvířete. 

A právě tato filosofie je jádrem moderních přístupů ke všem zvířatům. Tento přístup zdůrazňuje důležitost bezpečnosti a důvěry mezi trenérem a zvířetem, což je zásadní nejen při práci s kosatkami, ale i s jinými zvířaty, včetně koní. Princip spočívá v tom, že trenér musí být natolik důvěryhodný a předvídatelný, aby zvíře nemělo důvod k agresivnímu chování.​

U zvířat, která nemůžeme přinutit, jsme nuceni budovat vztah na základě dobrovolnosti a spolupráce. Proč se tedy s koňmi často chováme jinak?

Nátlakové metody se v tréninku koní (nahánení v kruhovce, použití tvrdých udidel..) stále často používají z několika důvodů. Jedním z hlavních je tradice a zažité zvyklosti – tyto metody jsou považovány za normu a předávají se z generace na generaci. Dalším faktorem je touha po rychlých výsledcích – nátlak může vést ke zdánlivému rychlému zlepšení chování koně, i když často jen na povrchu a bez skutečného porozumění. 

Mnoho lidí navíc stále nezná alternativní přístupy, nebo je vnímají jako příliš "měkké" a neefektivní. V neposlední řadě hraje roli i lidská potřeba mít situaci pod kontrolou – myšlenka, že by měl mít kůň možnost volby, může působit děsivě, protože vyžaduje změnu myšlení a větší důvěru ve vzájemný vztah.

Co kdybychom trénovali koně tak, jako bychom pracovali s kosatkou?

Trénink koně ve stylu "aby tě kosatka nesežrala", inspirovaný přístupem používaným při práci s mořskými savci, by se zaměřoval především na budování důvěry a dobrovolné spolupráce. 

Na prvním místě by byla bezpečnost a důvěra – trénink by probíhal tak, aby se kůň cítil s člověkem dobře a chtěl s ním být, nikoli z donucení. Klíčovým prvkem by byla dobrovolnost – kůň by měl možnost říct "ne" a trenér by to respektoval, čímž by se posilovalo jeho sebevědomí a ochota spolupracovat. 

Cílem by nebyla slepá poslušnost, ale skutečná komunikace, kde se člověk i kůň snaží jeden druhému porozumět. Trénink by probíhal v malých krocích, které by vedly k velké důvěře a pevnému vztahu, namísto používání trestů za chyby.

Takový přístup vyžaduje trpělivost a často i odvahu změnit své zažité způsoby. Ale výsledek? Důvěryhodný, sebevědomý a ochotný kůň, který s vámi chce být.

Koně nejsou kosatky – ale jsou to živé, inteligentní bytosti s emocemi. A právě tak, jako trenér nemůže kosatku donutit, měl by se naučit nespoléhat na donucení ani u koně.

                                               Obr. Pexels