Tělo sčítá rány: O tichých stopách traumatu v těle koně

"Zjistili jsme, že trauma není jen určitá událost, která se odehrála v minulosti. Je to rovněž otisk této zkušenosti, který ulpěl v naší mysli, mozku a těle. Tento otisk trvale ovlivňuje způsob, jakým lidský organismus funguje, aby přežil v současnosti."
– Bessel van der Kolk, Tělo sčítá rány

Trauma je jako neviditelné písmo, které se zapisuje hluboko do tkání, dýchání, pohybu i očí. A nezapisuje se jen do lidí. I kůň nese v sobě své příběhy – často nepochopené a přehlížené. Příběhy bolesti, zmatku, zadržovaných emocí a nepochopených situací, které se pomalu, ale jistě proměňují v napětí, neochotu, uzavřenost či naopak výbušnost. Tělo koně, stejně jako to lidské, si pamatuje. A sčítá. Každou chvíli, kdy nebylo bezpečné cítit a vyjádřit se.

Velmi často se zaměřujeme pouze na to, jestli kůň reaguje na naše požadavky. Méně často se ptáme JAK reaguje a CO všechno v sobě ten pohyb nese? Zvedne hlavu, stáhne svaly nebo švihne ocasem, když ho pobídneme? Je pohyb pomalý, strnulý, spíše valivý nebo naopak velmi uspěchaný? 

Když kůň prožil stresující zážitek – náhlý úraz, špatné zacházení, dlouhodobé nepochopení, přetížení nebo opakované nepřiměřené požadavky – nemá vždy možnost své emoce ventilovat. A právě tehdy se tělo stává skladištěm. Neviditelnou nádrží pro strach, bolest a frustraci. Když nemůže emoci projevit, uzamkne ji. A ta se pak začne tiše zapisovat – do svalového napětí, držení těla, chůze i pohledu v očích.

Koně s traumatickou historií často jsou lekaví, nedůvěřiví, napjatí, někdy až odpojení. Jiní naopak přehnaně reagují, přebírají kontrolu, působí agresivně či "neovladatelně". Takové chování bývá často mylně vykládáno jako "špatný charakter", "dominance" nebo "neposlušnost". Jenže kůň, který si nese v sobě bolest, nereaguje ze zlé vůle. Reaguje ze zranění. Tělo a nervový systém zůstávají v režimu přežití – buď se stahují do sebe, nebo explodují ven. A my musíme být schopní číst mezi řádky.

Když se kůň vyhýbá určitému pohybu, když mu dělá problém zvednout nohu, vykročit, přenést váhu, když se vyhýbá kontaktu – jeho tělo možná neříká "nechci", ale "bolí to". Možná neříká "neposlechnu tě", ale "nemůžu tě pustit blíž". Možná neříká "neumím to", ale "bojím se to znovu cítit".

Pokud chceme, aby se kůň mohl znovu hýbat s lehkostí, být přítomný a otevřený kontaktu, musíme začít tím, že mu umožníme být znovu sám sebou. Umožnit mu projevit, co cítí. Umožnit mu rozhodnout, co potřebuje. Vnímat, že nepohyb je často jen zamrzlý pohyb, který si nedovolil být dokončen.

Každé zvíře – stejně jako každý člověk – potřebuje prostor, kde je v bezpečí cítit. Kde není potrestáno za strach. Kde není tlačeno do výkonu, když jeho tělo křičí "dost". Prostor, kde může znovu důvěřovat, že svět je bezpečný a že má ve vztahu s člověkem hlas. Kde může znovu najít rytmus svého dechu, pružnost svého hřbetu a chuť se pohybovat s radostí.

A právě tam se děje změna. Tam, kde přestaneme tělo přemlouvat a začneme ho poslouchat. Tam, kde jen nežádáme "cviky", ale nabídneme setkání. Tam, kde přestaneme vnímat problém a začneme vidět příběh. Tělo, které sčítalo rány, má totiž i schopnost je hojit. Ale potřebuje být slyšeno. Cíleno. Ctěno.

Paradox uzdravování: Když se zdánlivě zhoršuje, aby se mohlo zlepšit

Fascinující a často nepochopený aspekt léčení traumatu u koní je fáze, kdy se jejich chování dočasně zhorší. Když koni konečně poskytneme bezpečné prostředí pro uvolnění nahromaděného napětí, může to vypadat jako "zhoršení" - kůň může být neklidnější, expresivnější, může "testovat hranice" nebo projevovat emoce, které dlouho potlačoval.

Je to, jako by konečně dostal povolení "vykřičet" vše, co si předtím nemohl dovolit. Tento proces je podobný otevření přetlakového ventilu - nejprve unikne velké množství páry, než se tlak stabilizuje. Pro majitele či trenéra může být tento moment matoucí nebo znepokojivý, ale ve skutečnosti je to známka, že uzdravující proces začal. Kůň už se necítí nucen držet své emoce pod pokličkou. Začíná opět důvěřovat.